Dělej svou práci a usmívej se na lidi

Byl jsem včera ve své oblíbené hospůdce.
Je to docela malá hospůdka na našem sídlišti. Chodím tam rád. Personál je na mě milý a zpravidla mám pivo před sebou dřív než si sednu. Obsluha je nevtíravá a já mám příjemný pocit, že tam patřím.
Včera to ale bylo jinak. Za barem stála osoba, kterou jsem tam nikdy předtím neviděl. Aha, asi nový personál. Jinak nikdo. Seděl jsem na své židli a nikdo mě neobsluhoval. Přestal jsem mít tu osobu automaticky rád. Nerad čekám a měl jsem žízeň. Naštěstí se objevila paní šéfová a bez řečí mi natočila pivo. Usmála se, postavila pivo na stůl a odešla. Neusmívala se. Asi má starosti.
U druhého piva byl scénář velmi podobný až na to, že nová osoba (jestli slečna, nebo paní jsem si nevšiml) stála za barem, vypadala že nemá co dělat a kouřila cigaretu. Pak se odněkud vynořila paní šéfová, donesla mi pivo a usmála se na mě, když ho stavěla na stůl.
Po nějaké chvilce se zvedla hladina hluku u kuchyně a když jsem se tam podíval, tak se paní šéfová hádala s tou novu osobou - od té doby vím že se jmenuje Monika.
Třetího piva jsem se málem nedočkal. V té době už jsem silně uvažoval o tom, že odejdu do vedlejšího baru.
Jako stálý host chápu, že točit pivo, roznášet ho po celém lokále a u toho dělat inventuru skladových zásob je na jednu ženskou moc. Takže jsem zůstal, ale po celou dobu jsem nepřestával kroutit hlavou nad novým personálem. Ten přístup. Několikrát jsem uvažoval že jí řeknu: Haló, slečno! Jste tady barmanka, měla byste točit pivo a starat se o hosty.
Jako stálý host chápu, že je tady nová a neví co má dělat, nezná ceny, nezná hosty. Ale jako ostřílený šéf a znalec povah můžu říct, že ta tady nevydrží. Nikdo se nebude dívat na její znuděný obličej a čekat jestli se rozhodne, že ho konečně obslouží.
Takže Moniko, tady je rada pro tebe: Dělej svou práci a usmívej se na lidi.
Možná nejen pro tebe.